Dne 9. 11. 2022 se čtvrté ročníky Střední průmyslové školy v Karviné vydaly na exkurzi do koncentračního tábora Auschwitz v Osvětimi. Vyrazili jsme autobusem v brzkých ranních hodinách od naší školy. Nálada byla pochmurná, mnozí z nás již v Osvětimi byla a ti, co tam nebyli, si dokázali představit, co na nás bude čekat.
Po příjezdu do Osvětimi jsme počkali na naše průvodkyně, jedna mluví slovensky a druhá polsky a trochu slovensky, a tak jsme se rozdělili do dvou skupin podle našich jazykových schopností. Před začátkem prohlídky jsme dostali sluchátka, abychom dobře rozuměli průvodkyni, protože tady nejsme na exkurzi jediní. Procházíme hlavní bránou, pod nápisem „Arbeit macht frei“, v češtině: „prací ke svobodě.“ Paradoxem je, že svoboda v Osvětimi znamená smrt. Procházíme několik bloků, kde byly vystaveny různé fotografie, dokumenty, místnosti, komory a tak dále. Při prohlídce nám paní průvodkyně velice srozumitelně vysvětlovala historii jednotlivých baráků, kde museli vězni, převážně Židé, přespávat. Tyto domy ovšem nesloužily pouze k ,,ubytování‘‘, měli v nich sídlo například také lékaři, kteří dělali na vězních nelidské pokusy. Mnoha z nás zatrnulo při prohlídce jednoho z nich. Spatřili jsme tam totiž na hromadě snad tunu kovových obrouček brýlí, které byly vězňům zabaveny. To ovšem nebylo všechno, v další místnosti bylo obrovské množství hrnců a hrníčků, jež si vězni přivezli s sebou. Tento pohled byl opravdu zdrcující. Upřímně, měl jsem zvláštní pocit, když jsem si to tam procházel. Na závěr prohlídky tábora Auschwitz I.jsme ještě navštívili jedinou dochovanou plynovou komoru, těžko pomyslet na to, že zde opravdu umírali nevinní lidé.
Pak jsme se autobusem přesunuli do vyhlazovacího tábora Březinka. Po tomto táboru už toho příliš nezbylo. Jelikož nacisté věděli, že se blíží konec války, pokusili se jej srovnat se zemí. To se jim ovšem povedlo pouze z části, na jejich odporné činy totiž dodnes odkazují základy jednotlivých baráků a spalovacích pecí. Tábor je mnohem větší než ten první. Při vstupu nejprve docházíme místu, kde vězni vystupovali z vagonu, a jak nám průvodkyně řekla, kde probíhaly selekce. Jinak řečeno, kdo zde bude pracovat a kdo půjde rovnou na smrt. Těžko uvěřit, že do tak malého vagonu strčili přes 100 vězňů, když byl původně navržen pro 5 krav. Pár baráků se nacistům zlikvidovat nepodařilo vůbec a do jednoho z nich jsme se i podívali. Viděli jsme ještě otřesnější podmínky k životu než v předchozím táboře. Bylo to k neuvěření. Co mě děsí je, že v těch pár smradlavých a zchátralých domech, které procházíme, kde žili vězni, nebyla žádná hygiena, byla zde zima a všude pobíhaly krysy.
V tomto táboře se nachází také památník k uctění obětí této hrůzy. Za celou školu jsme zde položili smuteční kytici k uctění jejich památky.
Cesta zpátky do Karviné byla velice tichá. Všichni jsme si uvědomili, jak důležité je si v jakékoli době připomínat to, co člověk v minulosti učinil zlého, a shodli jsme se, že hlavní je se z těchto chyb poučit.
Tomáš Suchánek (4.D) a Adam Puczok (4.B)
