Dne 16. 3. 2022 jsme se vydali se školou po stopách nedávné historie do koncentračního tábora Osvětim a přilehlé části tohoto tábora Birkenau. Vyjížděli jsme za nevlídného deštivého počasí a všichni jsme si toužebně přáli, abychom toto svědectví nelidskosti nemuseli prožívat v dešti a větru. Naštěstí se počasí umoudřilo, dokonce místy vysvitlo slunko, i přesto však byly naše pocity v táboře velmi intenzivní.
Už vstup do tábora branou s nápisem Arbeit macht frei působil velmi pesimisticky. Nashromážděné artefakty, popravčí stěna i apelplac, kde vězni stáli dlouhé hodiny, než je všechny přepočítali, tento zážitek jen umocňovaly. Avšak nejsilnější dojem v nás zanechaly pece, ať už jejich maketa s věrnou představou fungování této továrny na smrt, nebo jejich reálné pozůstatky. V druhém táboře, Birkenau, jsme procházeli baráky, ve kterých prý bydlelo 700 až 1000 lidí v jednom. Nepředstavitelné – spánek na pryčnách, po 3 až 5 lidech, někdy na úrovni podlahy. Lidskost zde opravdu neměla místo.
Dle názorů všech, kteří jsme tam byli, šlo vyvodit jediné. Lidé nesmí zapomenout na zvěrstva, která nacisté prováděli na nevinných lidech. A hlavně se poučit, že následovat bezhlavě názory jednoho člověka není vždy správná cesta.
Zpracoval Kristián Huplík, 3.E
Upravila L. Vojtková