Každý rok se studenti i vyučující těší na Den otevřených dveří SPŠ v Karviné, který se tento rok koná 1. prosince. Na DOD vítáme návštěvníky naší školy, aby se podívali, o čem tato škola vlastně je, a aby se rozhodli, zda se mají na tuto školu přihlásit.
Přípravy na tento den probíhaly předem, např. naše třída má za úkol nachystat pár zapojení v učebně mechatroniky, konkrétně simulaci železničního přejezdu, časovače a automatických dveří.
Při procházení školou si všímám, jak ostatní spolužáci a učitelé spěchají na svá místa, protože za pár minut to začne, nekonečné vlny návštěvníků, hrnoucích se hlavním vchodem, všímajících si už nachystané vánoční výzdoby, přímo k průvodcům, ti mají za úkol provést zájemce o studium školou, provázejí od vrchního patra, kde si prohlížejí virtuální učebnu, přes atmelárnu až zpět do přízemí.
Jsme plní napětí, kdo asi přijde první, se spolužáky si děláme legraci: „Co když přijde někdo úplně chytrý, kdo tomu rozumí a bude nás poučovat?“ Napětí stoupá a přichází první průvodce s ním starší pán, odhadujeme ho na důchodový věk, ale nevíme, co by ho tady zajímalo. Ujímá se ho náš pan učitel Kijonka, který ho vítá a říká, k čemu slouží učebna, pán úplně v pohodě říká: „Hezká učebna, odborné věci, kluci, už jdou mimo mě, jsem tu jenom, abych viděl, jak moc je dnešní doba jiná.“ Ujímá se ho Adam se svým železničním přejezdem, pán je úplně v šoku, jak je v dnešní době možné simulovat i tohle. Ostatní zapojení jen tak rychle prohlíží a přeje nám všechno nejlepší k maturitě. Se spolužáky jsme v šoku, že má z toho takou radost, a děkujeme mu za přání.
Jsou 3 hodiny odpoledne a přichází největší nával lidí, najednou je v učebně deset lidí a před našimi panely je frmol a snažíme se každému věnovat a postupně je seznamujeme s jednotlivými zapojeními, jak pneumatickými, tak elektrickými, sem tam padá pár otázek, čehož se většinou studenti bojí, ale zvládáme to hravě. Chvílemi je návštěvníků méně, takže si můžeme trošku oddychnout, pak jich je zase až moc. Naštěstí je nás víc, takže se skupiny dělí mezi přejezd, dveře a časovač a potom se střídají, už po hodině mám sucho v krku, a návštěvníků pořád není konec. Vydáváme ze sebe co nejvíc, abychom ukázali, že chodit na tuhle školu se vyplatí a že děti rodičů nebo přímo mladí návštěvníci se na této naší krásné škole, plné techniky, dokáží naučit spoustu zajímavých věcí.
Jelikož nás je o jednoho víc, než máme zapojených panelů, vydávám se podívat, jak se prezentují ostatní. Hned vedle učebny mechatroniky jsou závody robotů na dálkové ovládání. Následně jdu až dozadu k učebně CNC strojů, kde to má na starosti pan učitel Heczko, jsem v údivu, jak jsou návštěvnici překvapeni, co vše škola má, a to zdaleka neviděli všechno. Cestou přes recepci, kde se to hemží lidmi tak, že je průvodců nedostatek, se vydávám po schodech nahoru až do třetího patra, kam se jdu podívat na podle mě to nejlepší na naší škole, a to do učebny virtuální reality, kterou dneska nemá jen tak každá škola. V učebně je úplně plno, lidé si zkouší brýle a snaží se pochopit virtuální svět.
Čas vyhrazený pro dnešní prohlídku školy se chýlí ke konci, začínáme s panem Kijonkou vypínat počítače a vzduch, který je potřeba na pneumatické obvody, a odcházíme domů.
Tento Den otevřených dveří jsem si užil hlavně díky tomu, že jsem viděl nadšení mnoha lidí z toho, co se na této škole učí, a doufám, že se na naši školu spousta z nich přihlásí, až nastane čas.
J. Kožík a J. Benedik, 4.E
