Je 4:45, vstávám dost unavený, jelikož jsem spal necelé 4 hodiny. Kontroluju si, zda mám všechno zabaleno, přibaluju nabíječku na telefon, dávám si snídani a vyrážím v 5:10 na zastávku, kde na mě čeká Kuba, který zařídil odvoz na nádraží. Na nádraží potkáváme téměř celou třídu, nepočítám-li jedince, který nejspíš zaspal.
Nastupujeme v 5:40 do vlaku, celkem se divím, že neměl zpoždění, známe ČD. Je devět hodin a dozvídáme se první informace o spolužákovi, který doopravdy zaspal. Posílá zprávu, že pojede dalším vlakem a připojí se k nám zhruba ve dvě hodiny odpoledne.
Je pár minut po desáté, vystupuju z vlaku a najednou mě ohromí velká ocelová budova nádraží, než se zorientuji, vyrážíme do metra – trasa C. Při jízdě po eskalátoru se za mými zády ozve: „Uhni, vole.“ To je zapříčiněno mou blokací levého pruhu, který je vyhrazen rychlejším uživatelům metra. Jako bychom se za pět vteřin nesešli na stejném nástupišti. Dostáváme své celodenní jízdenky na MHD po Praze a nastupujeme do metra, je tu šíleně narváno, ale co se vlastně divím, je to hlavní město. Vystupujeme na takzvaném „ípáku“, kde máme ubytování, naštěstí to je fakt kousek, po pár minutách už jsme všichni nahromaděni ve vestibulu hostelu. Dáváme si batohy a tašky do jednoho pokoje a hned vyrážíme na první prohlídku.
“Je mi to tady nějak povědomé,” říká mi Daniel, který tím naznačil, že jsme tady byli už se základkou necelých 6 let zpátky, jsme totiž kousek od Národního technického muzea. Neočekávám nějaké extra velké změny, výstavy by měly být zhruba stejné, možná se přidalo pár nových. Procházíme tedy vestibulem, odkládáme si bundy a ve čtyřčlenné skupince vycházíme na prohlídku. Jsme přímo v hlavní části budovy, kde jsou na přízemí auta, v prvním patře motorky, ze stropu visí letadla, horkovzdušný balón apod. Procházíme tedy každé patro podle hodinových ručiček, je to tak uspořádáno podle historie, nejvíce mě s Renem a Patrikem zajímají auta a motorky, takže nejvíce času budeme právě v prvních dvou patrech. Já se spíše zajímám o veterány, takže jsem ocenil staré formule a takzvané “mafiánské” auta.
Po 30 minutách vycházíme z hlavní části a sedáme do bufetu, protože máme docela hlad. Bohužel po přečtení cen nás to trochu přešlo a raději si počkáme na rozchod. Někteří ovšem neodolali a dávají si tortillu za 130, což je celkem pálka. S Patrikem se tedy domlouváme, kam půjdeme, dohodli jsme se, že to vezmeme od posledního patra. Vcházíme tedy do místnosti “Věda hrou”, kde si všímáme něčeho, co jsme vždycky chtěli odzkoušet již na dnech NATO. Jsou to takzvané puškohledy, každý se liší vzdáleností, kterou dokáže zobrazit. Jedná se tedy o dalekohled na pušce. Mířeni je vcelku složité, ve hrách je to dost jednoduché, ale tady je třeba držet dech, neklepat rukou, to je možná důvod, proč tam stojíme už 20 minut a snažíme se vyfotit nějaké kvalitnější foto právě přes zaměřovač.
Tondu velice zaujala expozice fotografování. Jelikož se o fotografování zajímá, cítí se jako ryba ve vodě. Další velice zajímavá expozice se zabývá hornictvím v ČR.
Z muzea vycházíme po necelých 2 hodinách a jdeme směrem na Pražský hrad. Cestou se zastavujeme u pár známějších budov, připomínáme si barokní styl, renesanční, pár představitelů. Zhruba o půl třetí se dostáváme přes policejní kontrolu do areálu Hradu. Procházíme na druhé nádvoří, kde je nám řečeno pár slov o Španělském sále, kde se například volil prezident. O pár minut později procházíme obloukovitým průchodem přímo před obrovskou stavbu, Katedrálu sv. Víta, procházíme vnitřkem a nemůžu si nevšimnout b arevných skel.
Po pár minutách vycházíme ven, procházíme se kolem katedrály a už nám volá náš poslední účastník zájezdu, že je v areálu Pražského hradu, ovšem neví, kudy jít. Po pár minutách se k nám připojuje a jako celek vyrážíme na Nerudovu ulici, kde se zastavujeme u historických budov různých paláců.
Další zastávkou je Karlův most, rádoby pouliční umělci, hafo lidí, zejména cizinců. Na druhém konci mostu dostáváme rozchod, jdeme tedy společně s kantorkami do levné jídelny, kterou nám doporučovaly před rozchodem. Jídlo chutná dobře, jen se bohužel necítím plný, tak se procházíme náměstí, jestli tam něco nesníme. Bohužel nic ideálního nenacházíme, proto se jen kocháme pohledem na výzdobu, kterou těžko v Karviné najdeme.
Přicházíme na sraz „u koňa”, odkud vyrážíme na rockovou operu, nevím, co od toho mám čekat, nikdy jsem na opeře nebyl, natož na rockové. Na vstupence vidím nápis Faust, takže je mi jasné, na co jdeme. Sedáme tedy do sálu a už jen tím vzhledem toho sálu jsem překvapen, protože jsem očekával něco jako kino, ale sedadla jsou uspořádána do půlkruhu, nejspíš z akustických důvodů. V budově mě velice ohromí vzhled lidí, kteří jsou oblečení do černých šatů nebo obleků. Vycházím strmé schody a hledám místa k sezení. Po usazení komentuji herce, kteří se snaží pobavit publikum, slovy: „Ti nejsou normální, určitě mají psychickou poruchu.“ Představení začíná, sál se zhasíná a najednou začne zpívat jeden z herců a já jsem oněměl. Hlavní herec má velice dobrý hlas, který ještě znásobují reproduktory zavěšené na stropě. Z této opery si beru zážitek na celý život a plánuji, kdy se sem zase vrátím.
Po dlouhém dni přicházíme konečně na pokoj do hostelu, je skoro 11 večer a všechny bolí nohy, ovšem přichází ta horší zpráva, že budíček je v 7:30, protože v 8:00 je snídaně a za 15 minut máme být najezení a připravení k odchodu, což není zrovna ideální čas pro někoho, kdo chodil celý den po městě, ale co se dá dělat.
Je 8:40 a vyjíždíme tedy do Mladé Boleslavi, cesta trvá hodinu a vystupujeme těsně před Muzeem Škoda, byl jsem tady již dvakrát, ale pokaždé je ke konci výstavy připravený jiný model, tentokrát to je jen koncept na auto, které se nejspíš bude brzy vyrábět, je rozhodně hezčí než Superb, který má jeden z nejhezčích designů vůbec. Krom historických aut, či slavného Ferratu z filmu Upír z Ferratu se zde nacházejí i bývalá závodní auta, s kterými kdysi jezdili Dakar či WRC.
P oté přicházíme do továrny, která zabírá třetinu celého města, což jsou zhruba dva kilometry čtvereční. „Zhruba 90 % rodin v celé Boleslavi má někoho z rodiny v této továrně,” říká průvodce. Vcházíme tedy přímo na pásovou výrobu, kde pracují lidé v týmech po 4 až 5 lidech, mají ani ne za minutu udělat svou práci, skoro se nezastaví. Uvědomuju si, že takhle nechci nikdy dopadnout, makat u pásu a dělat jedno a to samé, pro mne nepředstavitelné. Ještě ke všemu ta mzda dle mého názoru neodpovídá, 35 tisíc je dle mého názoru málo, mít 10 minut pauzu, jednu obědovou a jinak pořád pracovat? Ještě s parkovištěm mimo areál? To nepřichází v úvahu.
Po prohlídce továrny máme rozchod, jdeme tedy k autobusovému nádraží, kde jsme si při příjezdu již vyhlédli Kebab house. Po necelé hodině tedy vyrážíme zpět do Prahy, jdeme na ubytovnu, kde se převlékáme do formálnějšího oblečení a vyrážíme do Divadla na Palmovce. Má to být komedie, Dokonalá svatba, po představení musím říct, že to byl jeden z nejlepších zážitků z celé Prahy, na divadelní hře jsem byl zhruba 5x, ale tahle komedie mě rozesmála, bavil jsem se celou dobu. Pouze je v divadle strašné teplo, to je ze zadních řad komentováno: „Já tady asi umřu, je tu teplo jako v sauně.“ Po představení se ještě vydáváme menší procházku na Václavském náměstí, které má doopravdy překrásnou výzdobu, cestou si dáváme trdelník a po zhruba 30 minutách už jdeme na hostel.
J e pátek, poslední den v Praze a očekávám volnější den, ovšem ráno je opět stejné, rychlá snídaně, sbalit se, odevzdat kartičku od pokoje a nechat batoh v úschovně na recepci. Vyrážíme do Národního divadla, ve kterém se dozvídáme něco o historii celého divadla, opony apod. Po vstupu do hlavního sálu jsem velice překvapen velikostí a honosností Národního divadla. Dokumentujeme naši návštěvu divadla na terase u sochy Trigy a prohlídka se chýlí ke konci.
Po prohlídce divadla jdeme do židovského města, ve kterém jdeme do Staronové synagogy. Musíme mít pokrývku hlavy, takže si nasazuji kapuci a vcházím dovnitř. Někteří spolužáci si nasazují jarmulku – tradiční židovskou pokrývku hlavy a od příjemné průvodkyně se dozvídáme zajímavosti židovských tradic, poté procházíme Pinkasovou synagogou a navštěvujeme židovský hřbitov.
P o této prohlídce se ve skupince přemísťujeme víc do centra města, kde máme poslední rozchod. Jdeme se tedy s Jirkou a Renem najíst do restaurace s čínskou kuchyní, jdeme nakoupit pití a jídlo do vlaku a pomalu se přesouváme na ubytovnu, odkud vyrážíme na nádraží.
Celý tento výlet se mi velice líbil a docela mě mrzí, že takových výletů nebylo více, svým způsobem je to jediný delší výlet za čtyři roky na této škole, takže možná proto se mi tak moc líbil.
David Jirava,
Antonín Harok,
4. D
