V rámci cyklu seminářů organizovaných Památníkem Terezín jsem se tentokrát vypravila do německého Ravensbrücku. Už cesta do tábora byla jako z hororu. Velmi silný vítr lomcoval autobusem na dálnici zleva doprava, na obloze se střídaly černé mraky se zlatými paprsky slunce a zastávka na toaletu se změnila v hledání fungující čerpací stanice, protože došlo k přerušení dodávek elektrické energie a vše bylo zavřeno. Po sedmi hodinách jízdy jsme tedy dorazili na místo tábora. Zmlsaní předchozími dvěma cykly v Terezíně jsme ocenili čistotu jinak spartánského ubytování v bývalých ubytovnách dozorkyň tábora (samozřejmě renovovaných) a těšili jsme se na gurmánský zážitek německé národní kuchyně. S velkými rozpaky jsme hleděli na talíře velikosti dětských porcí a na nich slovy deset hranolek s červenou hutnou omáčkou a nakrájenými kolečky klobásy. Ale s přesvědčením, že ochutnáváme skvosty německé kuchyně, jsme zanořili do talíře své lžíce – jaké překvapení – byl to rozehřátý kečup. No naštěstí byla nachystána hromada listového salátu, nakrájených rajčat a okurek – zeleninové saláty přece běžně večeřím.
Druhý den po klasické snídani nás přivítal Mathyas, velmi kultivovaný průvodce Památníku Ravensbrück. Vydali jsme se spolu s ním do prostoru ženské věznice – pocitově asi 3 stupně, vítr s námi lomcoval, na sobě 4 vrstvy oblečení a pocit, že je to stále málo. A do toho poslouchám Mathyasův výklad o ženách, které měly na sobě vězeňskou uniformu, při příjezdu do tábora stály nahé před jídelnou a čekaly, až se dostanou do sprch, pracovaly celý den v různých provozech, protože tento tábor byl v podstatě chápán jako sklad pracujících otrokyň, a pokud se čímkoliv provinily, byly trestány ledovou sprchou a zavřením do tzv. bunkru, tedy díry v zemi, nebo stáním v noci na appelplatzu. A my, celí rozklepaní zimou, jsme se těšili do vnitřních expozic tábora.
Pro tradičním obědě velikosti dětské porce (opět dojedené listovým salátem) jsme přemýšleli o tom, jestli je tento pobyt chápán také jako bezplatná odtučňovací kúra, nebo jestli si máme uvědomit, jak dobře se máme oproti stravě na tomto místě zavřených žen. Následně jsme strávili podnětné chvíle na fotografickém workshopu a vyslechli jsme několik prezentací svých kolegyň o úspěšných projektech v souvislosti s holocaustem. Byli jsme všichni velmi rádi, že čas trávíme uvnitř hlavní budovy památníku, protože venkovní teplota ve spojení s větrem a občasnými sprškami hrozila promrznutím na kost. Protože se svačinkami zde nikdo nepočítal, pomalu jsme se začali těšit na večeři. Jaké bylo naše překvapení, když jsme dostali eintopf z kečupu, nakrájeného měkkého salámu a papriky (ne – kečup už ne!). Chvála pánu za existenci listového salátu.
Druhý den pokračovaly prezentace kolegů a následně nás Mathyas provedl po dalších expozicích tábora – v této době jinak nepřístupných. Dům velitele tábora, postavený na idylickém místě s výhledem na jezero, vůbec nepřipomínal zrůdnost místa. Ani domy dozorkyň, z nichž jeden svou expozicí představoval ženy, které se po dobu několika let podílely na týrání uvězněných. Podle statistických údajů však byla potrestána pouze malá část z nich. Hrůzné dojmy z obou expozic jsme odpoledne doplnili dojmy z hlavní budovy muzea. Základem expozice muzea byly kromě nejrůznějších tabulí, výroků a fotografií zejména nahrávky autentických výpovědí vězeňkyň. Naprosto vysíleni hrůzou z vyslechnutých slov jsme položili květiny u pomníku i u pietní zdi na počest obětí československých žen. Celý dojem byl posílen také zhlédnutím filmu Zastihla mne noc Juraje Herze o české komunistické novinářce Jožce Jabůrkové, která zde v Ravensbrücku položila svůj život, když nepřežila zdejší mučení.
Teď už nás nemohla rozhodit ani hladovka v podobě 5 smažených minižampiónů (o listovém salátě se mi asi bude i zdát). Naštěstí se umoudřilo počasí, a tak jsme se s kolegy vydali na procházku po okolí. Pocitová teplota sice byla lehce nad bodem mrazu, v kufru už nezůstalo žádné oblečení, protože jsme měli všechno na sobě, ale obdivovali jsme krásu kostela, výstavních vil a romantičnost měsíce nad řekou městečka naproti táboru. Městečko žilo poklidně i v dobách vrcholné existence tohoto koncentráku – neustálé transporty žen, využívání jejich práce v místních živnostech ani střelba do vězeňkyň jeho život nijak nezměnily. Podle Mathyasových slov, obyvatelé města o této historii nechtějí mluvit, není jim milá ani tato reálná připomínka místa tragédie nejméně 130 tisíc žen, z nichž utrpení přežila pouze třetina. Kontrast mezi idylickou krajinou a místem hrůzy náš zážitek završil.
Děkuji tímto Památníku Terezín za organizaci takovýchto seminářů, neboť možnost prožít emočně tato místa nám snad pomůže zachovat historickou paměť lidstva, aby podobná místa už nikdy nemohla vznikat.
Zpracovala Mgr. Lada Vojtková
