Už je to tu znovu, zvuk každodenního budíku, který mě budí na další podzimní ráno, ale tentokrát trochu výjimečné, protože jedeme do Osvětimi. „Konečně se někam podíváme se třídou,“ říkám si. Oblékám se a vyrážím na místo srazu. Tady nasedáme spolu s vedlejší třídou do autobusu a odjíždíme směr Osvětim. V autobuse si nasazuji sluchátka s hudbou a snažím se ještě trochu vyspat. Po zhruba hodině cesty kdosi vykřikl: „Už jsme tady!“ Ohlížím se, abych se podíval z okna, a k mému překvapení je všude hustá mlha.

Před vstupem do tábora musíme projít pod bezpečnostním detektorem kovů. Hned na to dostáváme sluchátka a jakési rádio. Kousek opodál stojí starší pán, který se představuje jako náš průvodce. Na první pohled se jeví sympaticky. Společně se vydáváme do tábora a posloucháme jeho výklad. „Na to, že je Polák, umí dobře česky,“ říkám si. Procházíme pod známou branou s nápisem „Arbeit macht frei“ a ocitáme se v táboře. Nápis na bráně znamená v překladu „práce osvobozuje“. Já se jen ptám sám sebe, jak se na tohle ti chudáci dokázali každý den dívat? Přede mnou se rozprostírá několik cihlových budov, ve kterých museli žít. Jako první se máme podívat, v jakých podmínkách museli vězni žít, ale protože je budova plná zahraničních turistů, pokračujeme k tzv. bloku smrti. Sem byli vězni posíláni umírat, a to hlady nebo zastřelením u tzv. stěny smrti. Procházíme věznicí a zastavujeme se u vchodu na dvorek, kde nám průvodce říká, že se na něm nesmí mluvit. Na pravé straně dvorka se nachází popravčí zeď, u které byly zabity tisíce vězňů kulkou zezadu do týlu. Musím říct, že už tohle je na mě dost, ale to je teprve začátek. Na co asi mysleli, když věděli, že za pár sekund zemřou?“ přemýšlím. Přesouváme se do dalších budov, ve kterých vidíme hromadu ostříhaných vlasů, prázdné kufry, nádoby, invalidní protézy a v neposlední řadě prázdné plechovky Cyklonu B, které nacisté používali jako nástroj genocidy v plynových komorách. Cestou ke komoře můžeme vidět dům tehdejšího velitele tábora, který byl kousek od tábora. Nedokážu si představit, jak by tady dokázal někdo žít, navíc s celou svojí rodinou. Při průchodu plynovou komorou musíme být zcela zticha. V téhle chvíli musí i tomu nejtvrdšímu z nás naskakovat husí kůže. Vidět místo, kde zemřel tisíce lidi a následně byli spáleni, nepřináší zrovna nejlepší pocity. Je nám řečeno, že v tomto táboře je jenom jedna plynová komora, ale v táboře druhém, zvaném Auschwitz II – Birkenau, který je desetkrát větší než ten, ve kterém se zrovna nacházíme, jsou komory čtyři. Opouštíme první tábor a autobusem se přesouváme do tábora druhého.

Procházíme pod branou a vidíme rozsáhlou plochu plnou budov a zřícenin. Kvůli husté mlze není možné dohlédnout na druhý konec tábora, a proto mám pocit marnosti: „Tábor, ze kterého není úniku,“ říkám si pro sebe. S průvodcem se procházíme kolem kolejí po příjezdové rampě. Ocitáme se na místě, kde nacističtí doktoři určovali, kdo půjde „do plynu“ a kdo je práceschopný. Na konci tábora vidíme zničenou jednu plynovou komoru, do které chodili nic netušící lidé „se osprchovat.“ Po cestě zpátky zahýbáme ke koňským stájím, které sloužily pro hygienické potřeby a pro ubytování. Průvodce nám k tomu říká, že na umytí a použití toalety měli vězni tak málo času, že se mnohdy ani nemyli. Zjištění, že na palandách spalo mnohém více lidí, než mělo, je dost šokující, protože ty palandy nejsou nějak extra velké. „Vězni se mnohdy probouzeli zasněžení,“ říká průvodce, „protože stáje nebyly nijak zateplené.“

Nakonec se vracíme se zpátky, děkujeme průvodci za děsivou prohlídku a jedeme domů. Myslím si, že toto místo by měl každý člověk minimálně jednou navštívit, aby věděl, co se tady dělo. Můžeme být neskutečně rádi, jak nás teď nikdo neomezuje a žijeme v „míru.“

Jančička, Bednarz, IV. D